Živá půda
Živěna
Blog Živé půdy
Loading...
5 min

Statek Vodňanských: Proč hospodaří na menších polích, než musí?

Zuzana Benešová, Anna Václavíková, 29/08/2022
S fotografkou Annou se blížíme po křivolakých silničkách do Blíževedel ležících na pomezí Českého středohoří a Máchova kraje. Místa osídleného a zemědělsky využívaného již přes 1000 let. V této tradici pokračuje i farmář Erich Vodňanský.
Erich Vodňanský, foto: Foodpioneer
Erich Vodňanský, foto: Foodpioneer
Statek Vodňanský nelze přehlédnout, vypadá spíš jako tvrz a bohatá historie z něj na vás přímo dýchá. Nedaleko na kopci se tyčí zřícenina hradu Ronov, se kterým ho údajně spojuje tajná chodba. Ze všech stran statek obklopují pestrá políčka, oddělená pásy a stromořadími, mezi kterými se pasou krávy a koně. Za chmelnicemi je rybník a z lesa na nás vykukují skály. Chybí už jen vodník Česílko. 
Na pole, kde Erich Vodňanský hospodaří, shlížel z Ronova Karel Hynek Mácha a určitě by ho pohled na pole a pastviny potěšil i dnes.
 

Dvakrát ukradený majetek

 

Váš statek je ze 14. století. Jak dlouho na něm Vodňanští hospodaří?

Tohle místo má dlouhou historii. Je zde silná symbióza mezi statkem, hradem Ronovem a kopcem. Tak, jak se měnili vlastníci hradu, měnili se i majitelé dvora. Někdy to bylo jen zemědělské stavení, jindy tvrz. Jsme v bývalých Sudetech, nejen osady a vesnice měly německá jména, ale třeba i skály.
Po 1. světové válce při pozemkové reformě koupil můj pradědeček 100 hektarový zbytkový statek. V touze hospodařit ho podporoval tchán, otec mé prababičky, který jim finančně pomohl, jinak by si takový statek nemohli dovolit koupit.
 

Takový statek musel i tehdy stát hodně peněz.

To bylo obrovské množství peněz. Vím, že rodina pradědečka hodně finančně podpořila, zároveň si ale půjčil i od banky. Usadil se tady s prababičkou a v roce 1931 se zde narodil můj děda, který měl ke statku a místu velice hluboký vztah.

Během 2. světové války museli statek opustit, protože můj pradědeček odmítl, aby šly jeho děti do německé školy, proto museli odejít a statek byl zkonfiskován. Šli zpátky do Pelhřimova, ale po válce se vrátili zpět. Statek byl, co se týče budov, víceméně ve stavu, ve kterém byl před válkou. Chyběli koně a dobytek, ale na budovách válka nezanechala stopy, na rozdíl od toho, co přišlo potom. 

Návrat to byl ale jenom krátký. Po Benešových dekretech se tady všechno změnilo. Němci byli násilně vyhnáni a přišli sem lidi, kteří vše nově kolonizovali. Začali jsme znovu hospodařit, ale jenom velice krátce, protože přišla kolektivizace. Moje rodina musela statek znovu opustit. Dědeček nemohl odmaturovat, musel jít k PTP, a potom dostal práci někde v pohraničí jako pasák dobytka. V rámci možností té doby na to vzpomínal hezky, protože to bylo jako ze seriálu Zdivočelá země. Seznámil se tam s mojí babičkou, která byla mladá učitelka a měla příležitost učit jenom v pohraničí. Tatínek se narodil v Bělé a vzpomíná na krásné dětství. Můj děda na statku za celou dobu komunismu byl snad jen jednou nebo dvakrát. Nemohl se dívat na to, jak chátrá. Tatínek zase nechtěl žít v totalitě a dědeček ho v tom podporoval. Rodiče emigrovali v roce 1983 do Vídně, kde jsem se narodil.
Statek Vodňanských, foto: Foodpioneer
Statek Vodňanských, foto: Foodpioneer

Dědeček potom dostal statek zpátky v restituci?

Po sametové revoluci děda usiloval o navrácení statku. Dostali jsme ho zpátky v úplných troskách. Tady nic nestálo, zadní budova nebyla, přední také ne, všechno bylo zarostlé a rozbité. 
Komunisti statek využívali, měli zde i nějaké výkrmy a brali, dokud bylo co brát. Potom nechali všechno spadnout. 
 

Jaké to pro dědečka bylo, když dostal statek zpátky v tak žalostném stavu?

Pro dědečka to bylo hrozné, ale současně to bylo i velké zadostiučinění. I když byl statek ve strašném stavu, dostal ho zpátky a měl možnost ho zase dávat dohromady. Začalo se opravovat, ale s družstvem pokračovaly strašné tahanice. Nechtěli nic vydávat, ani dát náhrady. To byla divoká léta. Hospodaření bylo hodně těžké, dědeček tu nemohl bydlet, musel dojíždět, nikoho tady neznal. Spousta lidí mu to nepřála, těžko hledal někoho, na koho by se mohl spolehnout. Ale zvládl to a dal statku postupně krok za krokem zase nějaký ráz, opravil to nejnutnější, abychom tu mohli bydlet. 

Dědeček si přál pokračovatele. To je koneckonců pro soukromé zemědělství klíčové. Když máte vizi, že chcete něco předávat z generace na generaci, tak to samo sebou děláte jinak. Já bych to také rád předal další generaci. Tudíž vím, že musím hospodařit tak, aby to za 20, 30 let nebylo horší, než je to dnes. Já bych chtěl, aby to dokonce bylo lepší a to nejen co se týče zázemí, techniky, ale i z pohledu krajiny, půdy a přírody jako takové, protože to k zemědělství patří. To je ten obrovský rozdíl oproti zemědělství, které se mi nelíbí, které je čistě determinované ekonomikou a ekonomickými ukazateli. 
Erich Vodňanský na dvoře statku, foto: Foodpioneer
Erich Vodňanský na dvoře statku, foto: Foodpioneer

Tohle jste převzal od dědečka, nebo k tomu sám dospěl?

Od dědečka jsem převzal jeho touhu statek předat dál. Statek musí mít nástupce, pokračovatele a přes to nejede vlak. Kdybych byl právníkem, nebo umělcem, tak by stejně bylo něco špatně a všechna jeho snaha a snaha jeho rodičů by přišla vniveč, protože statek by skončil. Samozřejmě byl vždycky hrdý, když jsem složil zkoušku při studiích ve Vídni. Ale dodnes si pamatuji na telefonát, kdy mi dědeček řekl: “Eríšku, teď už je ti dost let a měl bys dostát své odpovědnosti.” Vnímal, že mu síly slábnou, statek byl velký a bylo toho na něj hodně a už to nezvládal. 
Myslím, že to definuje selský stav v Čechách, sedláky a rodiny, které jsou s gruntem a zemědělskou tradicí spojeni. 

Byl jsem tady každé léto, jako osmiletý jsem přespával na sušárně chmele. V 15 letech už jsem sušil chmel a jezdili jsme sem i s kamarády z Vídně a dědovi jsem pomáhal čím dál víc. Během studia práv, když jsem přemýšlel, co bych chtěl dělat, tady probíhaly pozemkové úpravy. Přečetl jsem si zákon a zjistil, že po pozemkových úpravách skončí i pachtovní smlouvy. Byla to šance něco doopravdy změnit, protože to byly jinak dlouholeté nevypověditelné závazky. Spíš krádež na lidech, kdy jim dávali pár stovek na hektar. Rozeslali jsme nabídky s vyšším pachtovným, což samozřejmě zafungovalo. Hodně lidí chtělo půdu i prodat. Reakce “protivníků” z bývalého JZD, kteří obesílali lidi s dopisy, aby nenaletěli “spekulantům ze zahraničí”, byla zoufalá. Je to neuvěřitelné, naše rodina tady byla dřív než všichni tito lidé. Přesto měli tu drzost něco takového rozesílat. 
A tak u mě postupně zrála myšlenka více a více se věnovat statku. Začaly také dotace z Evropské unie, přihlásil jsem se do PRV Začínající mladý zemědělec. 

Dědeček hospodařil na 150 hektarech, zaměřoval se hlavně na chmel, na skot a na pastviny. Orné půdy bylo malinko. My jsme to během této krátké doby dostali na 300 - 400 ha a to změnilo vše. Krok za krokem jsem investoval do strojů, každý rok něco. Ze začátku to nebyly velké skoky, každé jaro jsem počítal, jak vyjdeme až do sklizně, jak zaplatíme faktury. Ale investovat bylo potřeba a dařilo se to. 
 

Půda je to nejcennější, co náš statek má

 

Na kolika hektarech teď hospodaříte?

Na 500 hektarech, z toho je 320 vlastních. V evropském měřítku nejsme malá farma. V Rakousku bychom byli jeden z největších příjemců dotací. V Čechách ne. A to je ten rozdíl. Právě velké farmy mají možnost dělat věci jinak, protože na to mají finance a zároveň i strukturu. Tam, kde hospodaří tatínek se synem na 300 ha, a k tomu mají celou agendu, tak chápu, že to někdy nejde. Teď jsem byl zvolen do předsednictva Asociace soukromého zemědělství. Je to čest. Často na setkání sedláků řešíme přílišnou byrokracii. Abychom docílili změny v české krajině, na venkově a v zemědělství, musíme tyto sedláky podpořit. Opatření pro podporu biodiverzity musíme zjednodušit. Například titul biopásy je velmi málo čerpaný, protože je hodně komplikovaný. Já sám vnímám, že je to složité. Ale přesto to děláme. Titulu biopásy pomůže flexibilita, aby mohl zemědělec mulčovat, aby měl větší volnost v termínech. Jakýkoliv biopás je totiž lepší než žádný. I v nich může dojít k přemnožení například pcháče, pokud nemáte možnost to regulovat. Spousta zemědělců, je jedno jaké velikosti, vám řekne, že biopásy dělat nechce. Jsou zvyklí mít čisté pole. Myslím si, že konvenční zemědělství dělá často mnoho věcí špatně, ale mohlo by je dělat dobře.
Chmel si sami sklidí, usuší i uskladní, foto: Foodpioneer
Chmel si sami sklidí, usuší i uskladní, foto: Foodpioneer

Jaký jste hospodář? 

Snažím se být poctivý konvenční zemědělec, který klade velký důraz na propojení zemědělské výroby, zdravých potravin a péči o krajinu, přírodu a podporu biodiverzity. To je pro mě důležité a myslím si, že to není protichůdné, ale že je třeba to dělat společně. 
 

A co půda?

S tím samozřejmě souvisí půda. Půda je to nejcennější, co náš statek má. Veškeré osevní postupy přizpůsobuji tomu, aby našich 500 ha půdy dobře prospívalo.
 

Hospodařil jste tak od začátku?

Ne, ze začátku jsem hospodařil jinak. Pamatuji se, jaký jsem měl osevní postup. Pouze pšenici a řepku. Běžná věc i dnes, na tisících hektarech a byla to běžná věc i pro mě. Pak jsem si začal říkat, že to takhle nejde, že to nemůže nadále fungovat. Něco někde bereme, co budeme muset horko těžko nahrazovat. Přestalo mě to taky uspokojovat. Samozřejmě z ekonomického hlediska to krátkodobě fungovalo, to je jasné. Jenže výnosy při velké intenzitě začaly postupně klesat, ale hlavně jsem vnímal, že mě to nenaplňuje, že mi to nedělá radost. 
Lán rozdělený na pastvinu, pole s obilím a svazenkou, foto: Foodpioneer
Lán rozdělený na pastvinu, pole s obilím a svazenkou, foto: Foodpioneer

Proč vás to nenaplňovalo?

Jednak už to nebyla výzva, bylo to monotónní. Ale taky je pro mě důležitá struktura v krajině - její členitost a pestrost. Před 5 lety jsme založili první biopásy a teď jsme na úrovni, kdy jsem s tím spokojený a doopravdy se mi líbí, jak je to členité, jak si hrajeme s různými plodinami. 
 

To, co děláme, děláme z přesvědčení

 

Vyrazili jsme do polí a je to tu na první pohled odlišné od okolních hospodářství. Ve fialovém políčku svazenky bzučí hmyz, v údolí se pasou krávy, kolem potůčku jsou široké kvetoucí travnaté pásy a nad hlavou nám krouží luňák

Dřív jsme mívali všude pšenici a říkal jsem si: “To bude skvělá sklizeň”. Dneska už to vidím úplně jinak. Rozděluji políčka na menší, takže kde by normálně byly 2-3 plodiny, já jich mám 8. Pracujeme hodně s drobnou zvěří a zpěvnými ptáky, tady v té mezi máme několik krmelišť, a máme je v celém údolí. 
 

Je těžké obhospodařovat menší pole?

V rámci záběru strojů, které máme, ne. Kombajn má 7 metrovou lištu, větší záběry by to změnili, což nechceme. Chceme, aby stroje byly co nejuniverzálnější. To, co děláme, není vždy nejefektivnější způsob, ale máme jiné priority. Efektivní by bylo, kdyby tohle všechno byl ječmen. Pak by ale vznikla krajina bez struktury, po sklizni by se zvěř neměla kam stáhnout a obrovská plocha polí by byla holá. To není dobré pro zadržování vody v krajině, pro práci s půdou, ale hlavně pro biodiverzitu. Díky naší členitosti něco sklidíme, ale na okolních polích vždy něco zůstane. Současně máme biopásy. Máme nektarodárný, který zrovna začíná kvést, máme slunečnicový a čirokový pás. Na části polí mám jarní řepku, na části jetel inkarnát. Mezi to jsem dal asi 300 metrový pás slunečnice a čiroku, který krásně roste, odděluje pole od sebe a je útočištěm pro zvířata. Funguje nám to, ale ne na ekonomické úrovni, nemáme to dotované. Přispíváme takhle přírodě, vyčleníme 2 až 3 ha, které přírodě a biodiverzitě věnujeme. 
 

Co pěstujete za plodiny?

Pšenici, tvrdou pšenici, žito, ječmen, řepku, chmel, množíme hořčici, pelušku, svazenku a jetel nachový. Nemáme nikdy obilninu po obilnině, snažíme se vždy dát zlepšující plodinu před neutrální plodinu. Nepěstujeme kukuřici. V pomyslné tabulce půdo zlepšujících nebo půdu zhoršujících plodin pěstujeme jen ty, kterým bychom dali plus nebo jsou neutrální, nikdy mínus. 

Dnešní situace dává hodnotu meziplodin a plodin vázajících dusík do úplně jiného světla. Když mám na 30 ha jetel nachový, tak když ho v tom roce finančně srovnávám s pšenicí, je v tom rozdíl. Cena pšenice výrazně stoupla, zatímco cena jetele nachového se nezměnila. Důležité pro mě ale je, že to má hodnotu do dalších let. Například pšenici po jeteli nachovém můžu hnojit o 30 kg čistého dusíku méně, což také zlepšuje bilanci. Jetel nachový má ale i skryté benefity. Vedle toho že váže dusík a zlepšuje strukturu půdy, je i obrovským přínosem pro biodiverzitu. Doba květu jetele nachového je krátká, ale můžu vám říct, že jsem se na něj jel skoro každý den podívat, kochal jsem se a procházel po poli. Máme ještě to štěstí, že můžeme dnes zajít do svazenky, která právě dokvétá a je to opravdu bzučící pole. 
Erich Vodňanský v bzučícím poli svazenky, foto: Foodpioneer
Erich Vodňanský v bzučícím poli svazenky, foto: Foodpioneer

Co si myslíte o regenerativním zemědělstvím?

To mě hodně zajímá. Spoustu postupů regenerativního zemědělství jako je střídání plodin, začlenění meziplodin, už běžně děláme. Neoráme, půdu zpracováváme diskovými a radličkovými podmítači, ale i tak jdeme pouze do nutné hloubky, někdy víc, někdy míň. Dalším krokem v regenerativním zemědělství pro nás tedy bude vynechání zpracování půdy, ale ne všude. Domluvili jsme spolupráci s kompostárnou na dodávky kompostu, máme stájový hnůj, který musí být zapracován do půdy. 

Letos necháme po jetelu inkarnát vzejít výdrol. Možná ho jemně zpracovat a potom do toho sít pšenici. Pro mě je regenerativní zemědělství určitá možnost, ale musíme začít s praktickými zkušenostmi, abychom zjistili, jak to bude fungovat. 
 

Řeší někdo z vašich odběratelů, jak hospodaříte?

Bohužel ne. Pouze malé řemeslné pivovary, které to marketingově uchopí. To, co děláme, děláme z přesvědčení. Byl bych rád, kdyby to i velcí odběratelé oceňovali. Rozčleňoval bych pozemky, i když to nemá žádnou návaznost na dotaci. Na druhou stranu, motivace pro zemědělce musí být i monetární. Nemůže to být jen o těch pár mohykánech, kteří to dělají z radosti.
Čím dál tím víc lidí si uvědomuje, že je důležité znát dodavatele svých potravin a při jejich nákupu to zohledňuje. Doufám, že s tím ekonomická situace výrazně nezamává. Jsou jiné věci, na kterých jde šetřit. Taky je důležité přemýšlet o zvyklostech spotřeby, o plýtvání. Zejména u masa, kde je to spojené i s etickou otázkou. Za masem je vždy živá bytost. Pokud si řekneme, že nemáme peníze a vrátíme se k levným potravinám, kde neřešíme stopu CO2, regionalitu, příběh a etiku držených zvířat, tak to nebude dobré ani pro spotřebitele ani pro lokální zemědělce a přírodu.
 

Kdo jsou vaši odběratelé? Pivovary? Sami si produkci uskladňujete?

Chmelu vypěstujeme okolo 20 tun a jde z velké části velkoodběratelům, kteří ho dále zpracovávají a exportují. Jen část jde do menších pivovarů, ale byl bych rád, kdyby se tato část zvětšovala. Jedním z našich partnerů je Únětický pivovar a další podobné malé pivovary. Raději bych za partnery volil české pivovary, než velkoodběratele, u kterého se můj chmel ztratí v anonymitě. Proto hledám malé řemeslné pivovary, ale ty si odeberou třeba jen 10 kg chmelu.

Klíčové jsou pro nás skladovací prostory. Proto jsme zmodernizovali a opravili sušárnu chmele, skladový areál, koupili jsme novou česačku chmele a přistavěli jsme skladové haly, kde můžeme naše komodity uskladnit. To je něco, co pro mě bylo od vstupu pana Babiše do vlády hodně palčivé téma. Náš statek nebude kontrahovat s firmou takového člověka. Chápu, že spousta zemědělců tohle neřeší, nechtějí řešit, nemohou řešit, ale u nás to bylo něco, co zkrátka nejde. Všechna okolní sila jsou Agrofertu, tady se bez nich téměř neobejdete. Chtěli jsme tedy vybudovat skladové kapacity, abychom se vyvázali z této závislosti. Proto třeba nemáme dostavěné obytné budovy, protože nebyly prioritou. Nejdřív to byla půda, potom stroje, pak provozní budovy a skladové kapacity. Teď jsou prioritou chmelnice, které stavíme nové a rozšiřujeme pěstování chmele. To, že máme skladové kapacity nám otevřelo úplně nové možnosti. 
 

Máte nějaký plán pro klimatickou změnu?

Cítíme, že je sucho. Měli jsme štěstí, že voda přišla ve správný okamžik, takže bude sklizeň. Sucho je ale posledních pár let opakujícím se jevem. Bojujeme proti němu členitou strukturou krajiny, nehýbeme s půdou, když to není nutné. Zvyklostí je okamžitě po sklizni orat nebo podmítat, což mimo jiné mění krajinu do hněda. Všechny tyto plochy jsou vystaveny sluneční záři a jenom vysychají. Já to nechávám být, pokryji to třeba rozdrcenou hmotou z kombajnu. Pokud dám na pole vrstvu drceného jetelu inkarnát a v horkém dni ji odhrnu, půda pod mulčem zůstává vlhká. Nevidím důvod to hned podmítat. 
 

Nedá mi to se nezeptat, baví vás hospodařit?

Ano. Chtěl jsem vytvářet něco svého, pracovat na místě, ke kterému mám vztah, kde něco změním a něco po mě zůstane. Když mám nějaký nápad, můžu ho realizovat, nemusím se nikoho ptát, což je obrovská svoboda. Koketoval jsem ještě s myšlenkou studia diplomacie, ale když jsem dal tyto možnosti na misku vah, tak stát se zemědělcem pro mě byl “perfect fit”. I když to pro mé okolí bylo překvapivé - nechat práv a ekonomie a stát se zemědělcem. 

Mohlo by vás zajímat