Žížaly hýbou půdou. Co všechno bychom o nich nevěděli bez Darwina?

Když se Charles Darwin vrátil ze své pětileté cesty kolem světa na lodi Beagle, málokoho by napadlo, že procházka po poli se strýcem a pozdějším tchánem Josiahem Wedgwoodem vzbudí jeho vášeň pro studium tak zdánlivě nezajímavého živočicha jako je žížala. Strýc Jos vyslovil hypotézu, že vápenec a sopečnou škváru z povrchu pole přesouvají právě žížaly, což v Darwinovi vzbudilo takový zájem, že se vrhl do jejich studia.

Žížalí stěhováci

Experimenty se žížalami a studiem jejich vlivu na promíchávání půdy, formování zemského povrchu a dokonce i archeologii se Darwin po letech věnovaných převážně zoologii a botanice vrátil ke svému původnímu oboru – geologii. Během své pětileté plavby na lodi Beagle se koneckonců považoval převážně za geologa.

Kromě morfologie a popisu chování žížal se Darwin věnoval zejména jejich vlivu na promíchávání a přesun půdy. Byl přesvědčený, že žížaly mají spolu s větrnou a vodní erozí vliv na zahrabávání a pokles starověkých staveb jako např. Stonehenge. Kvantifikoval množství půdy, které žížaly „vynesou“ na povrch, vážením jejich exkrementů a dovodil, že v Anglii to činí 25 tun zeminy na každém hektaru ročně. Vliv žížal na půdu je setrvalý a významný pro jejich vývoj. Například u černozemě je humusová složka tvořena z velké části exkrementy žížal. 
 

"Pluh je jedním z nejstarších a nejcennější lidských vynálezů, ale dávno předtím, než existoval, půdu pravidelně kypřily a stále kypří žížaly.  Lze pochybovat, že existuje mnoho dalších živočichů, kteří sehráli tak důležitou roli v dějinách světa jako právě tito tvorové." Charles Darwin.

Proč žížaly prchaly, když jim Darwin hrál na klavír

Na základě toho, jak žížaly chytají a přemisťují různé předměty, jim Darwin přiznával jistou míru inteligence. Sledoval, jak chytají jehlice borovice za spojený konec, a pak je vtahují pod zem. Jehlice tak kladou menší odpor. Po zahradě rozmístil stovky trojúhelníků a listy v Anglii nepůvodních dřevin a sledoval, jak je žížaly uchopují. 

Zkoumal i jejich sluchové smysly a to hrou na fagot, klavír a dokonce i vlastním zpěvem a křikem a usoudil, že sluchové ústrojí nemají, ale co naopak vnímají velice silně, jsou vibrace. Ke klavíru umístil nádobu se žížalami. Pokud vibrace přenášela půda, žížaly zvýšily aktivitu. Pokud v nádobě zemina nebyla, byly k vibracím netečné. V případě některých vibrací se začaly dokonce aktivně drát na povrch, jako by prchaly. Ale proč žížaly reagují na některé vibrace v půdě úprkem? Darwin dospěl k prostému závěru, prchají totiž před krtkem. Tohoto chování žížal si všimli i jiní živočichové, jako například racek stříbřitý, želva hrbolatá nebo čejka chocholatá, kteří podupáváním vyhání svoji oblíbenou potravu na povrch.

Darwinovo zaujetí žížalami nezůstalo bez odezvy a stalo se i zdrojem zábavy. Satirický časopis Punch otiskl jednu z karikatur Darwina, v šatech malého dítěte a žížalou ve tvaru otazníku. Stejně tak si Punch vzal na paškál Darwinovu zálibu v žížalách na obrázku Man is but a worm ukazujícím evoluci člověka ze žížaly. To nic nemění na skutečnosti, že kniha se stala velmi oblíbenou u čtenářů a potvrdila, že Britové jsou vášniví zahradníci.
 

Zdroje:

Darwin Online
New York Public Library
Vesmír: Darwin a žížaly. Žížala jako krajinotvorný prvek
Vesmír: Darwin, krtek a žížaly. Klavírní koncert pro „červy“