Jak majitelka půdy na Hané našla toho pravého pachtýře?

Na necelých 30 hektarech hospodařila rodina majitelky mnoho generací, než jim je komunisté zabavili. Řeknete si, že je to už ohraná písnička. Ale není, protože vysvětluje vztah mezi přetrhanými vazbami vlastníků k půdě a jejím špatným stavem. Navíc nešlo jen o ukradení půdy, ale o perzekuci celé rodiny, která měla často tragické dohry. To bohužel platí i pro rodinu Marty. Její dědeček, největší zemědělec ve vsi, odmítl vstoupit do družstva, tak ho označili za kulaka, půdu mu sebrali a odsunuli ho na severní Moravu. Jeho žena s nejmladší dcerou a tchánem mohla zůstat, ale nenechali jim nic, ani malou zahrádku. Dědeček se mohl vrátit domů, až když jeho žena těžce onemocněla. Vrácení půdy se nedožil.

Půdu dostali zpět až po roce 1989. Sice všechnu, ale bez potřebného zázemí a zemědělských strojů, které jim už nikdo nenahradil. K hospodaření se nevrátili a stejně jako většina ostatních vlastníků půdu museli pronajmout. Nejprve jednomu zemědělci ve vesnici, později místnímu družstvu. Když dostala Marta půdu od rodičů, začala se o ni víc zajímat. Přečetla si, že ročně zmizí z polí v důsledku eroze obrovské množství ornice a pozemky se tak znehodnocují. Stejně tak na polích, které má přímo za domem viděla, jak často jsou postřikované syntetickými hnojivy a pesticidy. Trápilo jí to a rozhodla se s tím něco udělat.

„Půda je základ všeho, bez ní bychom nebyli. Kdy pochopíme, že bez půdy nebudeme žít, mít vodu?“

Začala zjišťovat, jak se na její půdě hospodaří a v jakém je stavu. V družstvu řekla, jak chce, aby na její půdě hospodařili. Souhlasili, ale nic nezměnili. Měla pocit, že je jim jedno, co se děje s polem, hlavní jsou výnosy a zisky. Nevzdala to a aktivně hledala dál. Narazila na švestkový sad, na kterém hospodařil ekologický zemědělec, který ji doporučil jiného ekologického zemědělce bydlícího 20 km od jejích polí.

Jednání s ním bylo zcela odlišné, než na jaké byla zvyklá s družstvem. Ukázal jí polnosti, na kterých hospodaří, a vysvětlil jí jak. Hned věděla, že to je člověk, kterému chce svěřit svou půdu. Nakonec se domluvila i se sadařem a přímo za domem jí roste krásný švestkový sad.

Když chtěla odejít z družstva, nabídli jí vyšší pachtovné. Řekla jim, že to pro ni není to nejdůležitější. Raději si nechá stávající pachtovné, protože půda je pro ni přednější. I když přiznává, že pachtovné je příjem do rodinného rozpočtu, ještě důležitější je zachování hodnoty nemovitosti, která by s poškozenou půdou výrazně klesala.

Oba noví pachtýři hospodaří na půdě 4 roky. Není to dlouho, ale je to poznat. Na rozdíl od okolních polí, ty její nejsou nikdy holá. Místo klasiky řepka, obilí, řepka, obilí, roste na jejích polích výrazně pestřejší skladba plodin, některé, jak přiznává, ani nezná. Souhlasila s delšími pachty, protože bude trvat minimálně 5 let, než se půda dá do pořádku. Pacht na rok by vůbec nedával smysl. 

Na otázku, jestli je pro ni důležité, zda na půdě hospodaří rodina, odpověděla: „Podstatný je stav půdy. Máme syna, ale nechci ho do toho nutit. Pokud bude na půdě dobře hospodařit ten správný člověk, je jedno, kdo to je.“ 
O svou půdu se i s ohledem na historické zkušenosti stále bojí. Prodat ji rozhodně nechce a dodává, že kdyby bylo zle, bude je půda živit.