Rodina Šobáňových: farma, kde má každé zvíře své jméno
Od jedné jalovice k celé farmě
„Táta měl od začátku devadesátých let malou polnost s jednou jalovicí a dvěma voli,“ vzpomíná Petr. „Já jsem tam strávil dětství a později i začal pracovat na plný úvazek. Do současného areálu jsme se přesunuli v roce 2011.“
Dnes farma čítá 110 hektarů a žijí na ní krávy, býci, pár ovcí a koz, slepice, krůty, husy i několik prasat. Nejdůležitější je ale stádo zhruba 150 kusů dobytka, chovaného na mléko i maso. „Už máme víc zvířat, dojírnu i malou mlékárnu. Ale pořád je to rodinná farma,“ říká Petr.
O zvířata se kromě rodiny stará jen jedna zaměstnankyně. „Děláme to v blízkém kruhu. Každé zvíře má jméno – tohle je Jarmilka, tohle Zdenička,“ směje se. „I ti na maso, co tu jsou rok a půl, jsou prostě naši. To už je kus života. Maso zčásti bouráme doma a prodáváme ze dvora. Chtěl bych to jednou dělat všechno tady, abych nemusel nic posílat na jatka. Ale zatím jsme tak v půli cesty.“
Když se půda nadechne
S myšlenkou regenerativního zemědělství se Petr setkal poprvé před několika lety. „Slyšel jsem o tom na škole. Zeptal jsem se, kam bych mohl jít na praxi, abych si to osahal. Poslali mě do Rakouska a od té doby se v tom plácám a zkouším.“
Z „plácání“ se brzy stalo cílevědomé hledání. Petr začal s meziplodinami a postupným omezováním orby. „Dřív jsme orali všude, dnes už jen na části polí. Třeba kukuřici sázím přímo do staré vojtěšky. Dřív bych si myslel, že to nepůjde.“
Petra také baví experimentovat. „Letos jsem dělal směsi meziplodin ze šesti až devíti druhů – bob, peluška, jetel, čirok, bér… Nejvíc se mi osvědčila směs prosa, slunečnice, světlice barvířské, ovsa, vikve, pohanky a svazenky. Zasel jsem ji po ječmeni a chytla čtyři dny deště. Pak bylo dva měsíce sucho, ale vzešlo to krásně.“
Co se týče hnojení, hlavní snahou Šobáňových je co nejvíce omezit chemii. „Umělých hnojiv dáváme jen trochu do pšenice a do kukuřice. Dřív jsme dávali dvě stě kilo dusíku, dnes sto čtyřicet. Vidím, že to jde i jinak.“
Na otázku, jestli se krávy dojí přímo na pastvě, se zamyslí. „Zatím ne. Láká mě dojírna přímo na pastvě, ale chce to vyřešit spoustu věcí – vodu, elektřinu, odpad. Ale jednou to bude,“ říká s úsměvem.
Mléko, které zná svého zákazníka
Uprostřed vesnice stojí mlékomat, který je k dispozici čtyřiadvacet hodin denně. Obyvatelé Vlčnova tam mohou kdykoliv zajít pro čerstvé mléko. „Lidé si zvykli, že vědí, odkud to mléko je, že je místní,“ říká Petr.
Z části mléka vyrábí rodina čerstvé sýry, tvaroh, smetanu i jogurty přímo na farmě. Produkty se prodávají ze dvora, v mlékomatu nebo v několika menších obchodech v okolí. Většina se tak dostane přímo ke koncovému zákazníkovi.
Farma jako živý organismus
Farma rodiny Šobáňových není uzavřený svět. Dělají zde také dny otevřených dveří a zvou sem lidi, kteří si chtějí sáhnout na opravdové zemědělství. Petr se snaží, aby půda nebyla jen výrobní plocha, ale živý, inspirující organismus. Ví, že když se k půdě přistupuje s respektem, dokáže se sama obnovovat. Jeho farma tak není pouze zdroj obživy, ale způsob, jak žít v souladu s krajinou, která ho formovala. Místo, kde půda znovu získává svou sílu a lidé znovu objevují chuť poctivého jídla.
