Lepší malá tůňka než obří nádrž

Půda odtéká pryč

David Ježek má propachtované pozemky v Cholupicích v Praze. Po přívalových nebo vytrvalých deštích se podél sousedova pole vždy vytvořil dočasný potok, který s sebou bral značné množství půdy a nechával za sebou hlubokou erozní rýhu a také poškozený porost na poli.

David Ježek dlouhodobě situaci sledoval a každý rok to bylo stejné. Erozi “srovnala” orba, ale v nové sezóně se vše opakovalo. Voda na mírném svahu neměla čas zasáknout, a tak odtekla pryč. Ve spolupráci s VÚMOP proto navrhli několik zasakovacích tůní, které by vodu z přívalových dešťů zachytávaly. Nakreslili koncept, jak by měly tůně vypadat a fungovat. Kapacitu tůní vypočítali podle dat za posledních 20 let. Během roku 2021 byl projekt připraven a na jaře 2022 se konečně začalo se stavbou.

Stavba tůně

Na vybraném místě odstranil suché bezy a husté keře a uvolnil plochu pro bagr. Potom už šlo všechno jako po másle. Bagr měl tůně hotové raz dva, včetně přívodního koryta a rýhy v sousedním poli, která vodu zachytává a odvádí do tůní. Tohle naprosto jednoduché opatření funguje bezchybně.

Tůně neměli z počátku pevné břehy a tak po každém jejich naplnění vyžadovaly ruční opravy. Břehy ale postupně zarůstají rostlinami a jejich kořeny je zpevňují. Okraje tůní osadil vrbami křehkými a trojmužnými. Zároveň ale tůně potřebují zůstat přístupné a nezastíněné, aby přitáhly a podpořily další život ve svém okolí.

Vyplatilo se

Nejdůležitější je, že opatření funguje. Voda již nezpůsobuje vodní erozi a neničí porost plodin pěstovaných na sousedním poli. Místo toho zůstává v tůních, pomalu se zasakuje a je užitečná pro život v okolí.

Proč vodní nádrž ani rybník neprospívají krajině?

Problém současné zemědělské krajiny je hlubší a především komplexní. Budování jednotlivých vodních nádrží či rybníků má smysl jen pokud jsou vzájemně propojeny a realizovány na širším území, např. jako komplex opatření v dané části povodí. Ta mohou zahrnovat např. revitalizaci drobných vodních toků, trvalé zatravnění údolnice, vytvoření zasakovacích pásů, svodné průlehy či suchou nádrž. 

Budování vodních nádrží by mělo probíhat jen pro dobře definované účely, jako jsou např. závlahy (ale jen pokud kolem existují závlahové systémy a je jasně dán provoz a provozovatel závlah), rekreace, chov ryb a podobně. Jako takové však nezmírňují sucho v krajině. V dobré víře budované malé vodní nádrže, často prezentované jako tzv. multifunkční, nejčastěji končí jako produkční rybníky nebo vany na vodu velmi pochybné kvality, které celkovou situaci ještě zhoršují. 

Vodu nestačí zadržovat ve vodních nádržích na dolním toku, ale je potřeba co nejvíce vody zadržet tam, kde spadne. Podle odtokových linií ve Veřejném registru půdy zjistíte místa, kudy odtéká voda po přívalových deštích (často i s ornicí) a můžete tam učinit některá z výše uvedených opatření. 

Jak se vlastně tůně liší od rybníku nebo nádrže?

Jak si dát pozor, aby vám tůň nepřerostla do rybníku nebo nádrže? Podle Standardu AOPK ČR B02 001 Vytváření a obnova tůní je tůň vodní plocha vytvořená hloubením, obvykle bez hráze, bezpečnostního přelivu a spodní výpusti. Jejími hlavními znaky jsou:

• Tůň vzniká hloubením v terénu, tedy nemá hráz.
• Tůň obvykle nemá spodní výpust.
• Jelikož nemá hráz, tůň nepotřebuje bezpečnostní přeliv. Tůně nejbližší přírodě mohou zcela postrádat odtokový objekt a voda z nich volně přetéká do okolního terénu (ekologicky příznivý efekt plošného zamokření), jinak může být tůň vybavena pouze jednoduchým odtokovým objektem, stabilizovaným například kamenným záhozem nebo rovnaninou.