Poloparazitické rostliny – škůdci pomocníky?

Rostlinní parazité nejsou tak běžní jako ti v živočišné říší. Tvoří “jen” 1,6 % veškerých rostlin světa (cca 4 750 druhů), ale najdeme je po celém světě téměř ve všech biotopech od nížin po hory, od tropických oblastí po tundru, od pouští až po bažiny.

Parazitické rostliny jsou schopny se napojit na cévní svazky svých hostitelů speciálními útvary, tzv. haustorii, a pomocí nich odčerpat vodu, minerály i cukry a v důsledku toho své hostitele poškozovat, zpomalovat je v růstu a omezovat jejich schopnost množení.

Parazitismus u rostlin vznikl několikrát nezávisle na sobě a vytvořil celou škálu od naprostých specialistů, kteří ztratili schopnost fotosyntézy a stali se na svém hostiteli zcela závislí (zárazy, mordovky, některé orchideje, aj.) až po občasné příživníky, kteří si tu a tam cucnou od kdekoho a směle přežijí i bez hostitele.

Zvláštní skupinou jsou pak tzv. poloparazitické rostliny, které si zachovaly chlorofyl, jsou zelené a dokáží fotosyntetizovat. Rozlišujeme poloparazity stonkové, to je např. již zmiňované jmelí, a kořenové, přičemž tato skupina je od běžných rostlin vlastně k nerozeznání a prozradí je až nápadně zakrnělý kořenový systém.

V České republice je přibližně 42 druhů a poddruhů těchto kořenových poloparazitů. Nejčastějšími zástupci, se kterými se můžeme v přírodě potkat, je zdravínek (Odontites), kokrhel (Rhinanthus) a černýš (Melampyrum).

V minulosti se jednalo o poměrně běžné rostliny, ale s postupnou intenzifikací zemědělství, zlepšením čištění osiva a hnojením umělými hnojivy došlo k jejich ústupu a dnes jsou mnohé druhy zařazeny do červeného seznamu ohrožených rostlin nebo jsou i přímo zákonem chráněny. Kokrhel luštinec byl ještě v nedávné minulosti udáván jako významný polní plevel obilovin a značně snižoval jejich produkci. V posledních desetiletích je však na ústupu a těžiště jeho výskytu se přesunulo do trvalých travních porostů, které jsou často v režimu ochrany přírody.

V přirozených ekosystémech se nejvíce koncentrují na otevřených travnatých stanovištích jako jsou stepi a louky, kde se provádí jen občasný nepravidelný management. Jedná se totiž o rostliny většinou jednoleté, které potřebují každý rok vysemenit a jsou tedy velmi citlivé na plošnou seč. Stačí je v jednom roce posekat v nesprávný termín a celá populace může být významně ohrožena. Kromě toho jim nepřeje ani hnojení, které výrazně podporuje kompetičně silné druhy, např. trávy. Poloparazité jsou schopni se prosadit především ve společenstvech, kde nejsou voda ani živiny v nadbytku.

A jaká může být jejich ekologická funkce, když z podstaty věci svým hostitelům škodí? 
Ano, svým hostitelům poloparazité opravdu škodí, ale v kontextu celého ekosystému mohou naopak hrát klíčovou roli, tzv. ekosystémového inženýra. Jak? Poloparazité jsou spíše generalisté a dokáží si vybrat z více hostitelů, přičemž preferují ty nejsilnější a plní tak roli takového Robina Hooda.

Tím, že svého hostitele poškozují, omezují jeho růst a také konkurenceschopnost v boji o světlo i živiny. Právě konkurence je v travinných ekosystémech zásadní. Zpravidla vítězí rychlejší a vyšší rostliny. Poloparazit v tomto případě nastoluje nová pravidla hry. Dalším zásadním aspektem poloparazitů je jejich nenažranost. Nešetří ani vodou ani živinami, naopak s nimi plýtvají a koncentrují je ve svých tělech. Když pak odumřou, vytvoří se po nich prázdné místo, kam se zároveň uvolní nahromaděné živiny. Toto místo může obsadit nová rostlina, která má zároveň dostatek živin z poloparazita. Samotný odumřelý poloparazit tak podporuje mikrobiální aktivitu v půdě, koloběh živin i možnost uchycení nějakého dalšího (třeba vzácného) druhu.

Poloparazité nezapomínají ani na živočichy. Jejich květy jsou plné nektaru a velmi atraktivní pro opylovače a další navázaný hmyz, pavouky a stejně tak pro různé býložravce. Například srny považují kvetoucí kokrhel luštinec za pralinku mezi květinami. 

Jak je možné, že poloparazité zvyšují biodiverzitu společenstev, když své hostitele potlačují?

Většina našich poloparazitů jsou generalisté s nějakou obecnější preferencí určité skupiny rostlin a zároveň hostitelským rostlinám poloparazité škodí v různé míře. Pro některé je to fatální, jiné mají obranné mechanismy nebo jim paraziti nevadí. To vše způsobuje nekonečné množství různě “kvalitních” kombinací poloparazit-hostitel.

Další roli také hraje bujnost hostitele. Poloparazitům se bude více dařit právě na silných a dominantních druzích, jejichž kořeny jsou v půdě pro poloparazita všude dostupné. Chovají se tak trochu jako Robin Hood, kdy bohatým berou a chudým (po své smrti) dávají. Díky tomu tak vzniká ona různorodost, oslabování silných a nové příležitosti pro slabé.

Přesto, nemůže poloparazit parazitovat i na vzácných ohrožených druzích a tím vlastně biodiverzitu snižovat? Teoreticky to možné je, výzkumy ale ukazují opak. Z přirozených ekosystémů v ČR je možné vypozorovat, že výskyt poloparazitů pozitivně koreluje s vyšší diverzitou rostlin. To znamená, že čím bohatší společenstva, tím je výskyt poloparazitů častější. Dokážou tedy velmi dobře existovat dohromady s velkým množstvím dalších druhů rostlin. V Británii, ale i u nás, se používají poloparazité (především kokrhel) ke zvyšování biodiverzity dvouděložných bylin luk a pastvin. 

Jak pečovat o poloparazita, když ho doma mám?

Pokud na své louce nebo zahradě najdete některého z našich nejčastějších poloparazitů, tedy černýš, kokrhel nebo zdravínek, je třeba mít na paměti, že se jedná o jednoleté druhy. Navíc při mechanickém poškození snadno hynou a jejich semena rychle ztrácí klíčivost.

Proto je nutné jim umožnit každý rok se vysemenit a/nebo načasovat seče tak, aby reflektovala požadavky konkrétního druhu, tedy až po vysemenění rostlin. U kokrhele je vhodný termín seče podle počasí zhruba v polovině července. Semínka musí také vypadat, proto je dobré nechat seno na místě chvíli ležet, aby se mohla uvolnit a propadnout na půdu. Naproti tomu zdravínek jarní je pozdější a naopak potřebuje časnou seč, aby se potlačila konkurence a on pak mohl později v létě rychleji vyrůst. To odpovídá zhruba první polovině června, když zdravínek ještě ve formě malých semenáčků. Po první seči začne růst, kvete a plodí v druhé polovině léta až na podzim.

Jak už bylo zmíněno výše, poloparazité nemají rádi hnojení, protože to snižuje jejich konkurenční výhodu a oni pak nejsou schopni své hostitele dostatečně potlačit a prohrají boj o světlo. Podobný efekt jako hnojení má také mulčování porostů, které není vhodné.

V příštím článku se zaměříme na zmiňovaný kokrhel, který se již nyní využívá v ochraně přírody a do budoucna možná najde uplatnění i v ekologickém zemědělství.

Chcete-li se dozvědět víc o poloparazitech, můžete si přečíst tento popularizační článek v časopisu Živa.