Lesní pastva povolena!

Proč vlastně byla lesní pastva zakázána? 

Lesní pastva je velmi starý způsob hospodaření, zvířata se takto pásla od pradávna. Přesněji od mladší doby kamenné, která je spjata s domestikací dnešních hospodářských zvířat. Pastva ovcí, koz, skotu či prasat v okolí osad byla běžným způsobem využívání lesa. Zejména listnaté lesy byly vhodné pro celoroční pastvu; dubové a bukové lesy se velmi často využívaly pro pastvu prasat. Dlouhodobá lesní pastva výrazně utvářela či přetvářela krajinu. Postupně zpomalovala samovolnou obnovu lesa a vedla ke vzniku otevřených pastvin se solitérními starými stromy. Nejvýraznější vliv na skladbu lesa a jeho druhové složení pak měla koza.

Přesto byla lesní pastva běžným způsobem hospodaření na území České republiky až do druhé poloviny 18. století. Změna přišla kupodivu s technickou revolucí. Rozvoj průmyslu vedl k odlišnému způsobu hospodaření v lese. Prioritou začala být těžba dřeva pro stavební a průmyslové účely a s tím spojená poptávka po rychlejším obnovování lesních porostů. Industriální revoluce se projevila i v zemědělství, došlo k zintenzivnění polního i pastevního hospodářství. Z pastvin byly odstraňovány stromy, aby se zvýšila jejich produktivita - méně stromů, více píce.

Odlišný přístup k lesnímu hospodaření znamenal ústup od lesní pastvy. Například „Císařský královský patent lesů a dříví, ustanovení v království Českém se týkající, daný na hradě Pražském dne 5. dubna 1754“ vydaný císařovnou Marií Terezií, nedoporučoval lesní pastvu v mladých lesních kulturách a úplně zakazoval, resp. doporučoval vrchnosti zakázat lesní pastvu koz. Také Císařský patent č. 250/1852 ř.z., zákon lesní, lesní pastvu reguloval, nicméně nezakazoval. 

Úplný zákaz lesní pastvy dobytka na našem území přinesly až zákony z období komunismu. Zákaz obsahoval lesní zákon z roku 1960 i pozdější zákon o hospodaření v lesích z roku 1977. Zákaz převzal i porevoluční lesní zákon. Význam lesní pastvy jako prvku ovlivňujícího druhové složení lesa i vzhled krajiny vedl postupně k tomu, že ministerstvo životního prostředí lesní pastvu výslovně umožnilo např. v národním parku Podyjí: „Pastva v lesích je v Národním parku Podyjí efektivnějším a historicky vhodnějším způsobem hospodaření v porostech, kde je žádoucí udržet rozvolněnou strukturu, než stávající udržování tohoto charakteru lesních porostů kosením a výřezem keřů a výmladků. Cílem opatření… je dosažení přirozené skladby porostů zcela odpovídající danému stanovišti.“

Budeme teď muset v lesích obcházet nebo přelézat ohrady? 

Obavy nejsou na místě. I když novela lesního zákona umožňuje pastvu v lese, neznamená to, že se jejich okrajové části  promění v nedostupná místa. 

Nadále totiž platí, že les je zakázáno oplotit. Výjimku má pouze oplocení lesní školky, oplocení zřízené (dočasně) k ochraně lesního porostu před zvěří, obora nebo farmový chov zvěře. Novela lesního zákona rozšiřuje výčet přípustného oplocení ještě na oplocení semenných sadů a přezimovacích obůrek, ale pro lesní pastvu žádné výjimky nepřidává. 

Oplocení je přitom základním prvkem pastevního chovu hospodářských zvířat. Oplocením pastviny či výběhu chovatel brání úniku zvířat, a tím i škodám, které by mohla napáchat. Současně chrání  zvířata před kontaktem s divokou zvěří a případnými nákazami. Stále častěji je oplocení nezbytné i jako jeden z prvků ochrany před velkými šelmami, jako je vlk či medvěd. 

Chovatelé uvažující o lesní pastvě tak stojí před nelehkým úkolem, jak ochránit a zajistit před únikem svá zvířata, ale přitom neoplotit lesní výběh.. Zákonodárce se pokouší napovědět v důvodové zprávě. Říká, že i při pastvě v lese musí chovatel, obdobně jako při ohrazení pastvin elektrickým ohradníkem, někde nechat místo, kudy se dá projít. Nějaký způsob vymezení prostoru pro pastvu tedy předpokládá.

Co z toho plyne? Zřejmě jediný možný výklad je, že oplocení lesní pastviny je možné jiným způsobem než stavbou plotu či ohrady. Oplocení, které je současně stavbou ve smyslu stavebního zákona (pevné ploty, ohrady), možné není. Mobilní elektrické ohradníky by naopak možné být měly. Jinak by totiž ustanovení o lesní pastvě zcela ztratilo smysl, resp. jediný možný způsob by byla pastva s pastýřem.  

Český vepř se do lesa nepodívá

Jedno hospodářské zvíře se však do lesa nepodívá. I když zrovna ono by si tuze rádo pochutnalo na žaludech či bukvicích.

Ano, jde o prasata. 

Pastva prasat bývala tradičním způsobem jejich chovu v Evropě, a to až do 19. století, a otisky této tradice zůstávají dodnes třeba v německém označení pro semenné roky dubů a buků. Pro tyto roky má němčina výra Mastjahr od mästen = vykrmovat. Přednost se přitom dávala lesům dubovým, protože kvalita masa prasat krmených žaludy byla lepší než při výkrmu bukvicemi.

S intenzifikací zemědělství se prasata stěhovala do stájí a kotců s omezeným výběhem (v lepším případě). V celé řadě evropských zemí ale venkovní pastva prasat alespoň po část roku přetrvává. Často je spjata s původními plemeny prasat. Maso z takových prasat je tradičním produktem, kterým se dané země či regiony mohou chlubit. Ať už jde o mangalicu v Maďarsku či v Rumunsku, původní černé iberské prase ve Španělsku či Portugalsku nebo Nero di Parma z Itálie. Maso všech těchto zvířat získává svou unikátní chuť a lepší nutriční hodnoty i díky volné pastvě.

Bude tedy od 1. 1. 2026 možné využít lesní pastvu prasat i u nás? Bohužel ne. Problém je zase v ohradách. Pro chov prasat (a pouze pro něj) platí, že všechny pozemky, na které mají chovaná prasata přístup, musí chovatel oplotit nejméně dvojitým plotem. Vnější plot musí být souvislý a trvalý, vnitřní plot může být nahrazen funkčními mechanickými zábranami nebo funkčním elektrickým ohradníkem. Takový plot v lese postavit nelze. Do lesa tak má české prase bohužel i nadále zákaz vycházení.