Regulace trhu se zemědělskou půdou v Dánsku je v porovnání s ostatními zeměmi EU velmi liberální. Zatímco v minulosti byl systém orientován na ochranu vlastnického hospodaření, v posledních desetiletích prošel výraznou deregulací s cílem zajistit konkurenceschopnost a přístup k novým formám financování.
Historicky v Dánsku dominovalo vlastnické (rodinné) hospodaření, které je v zákoně o zemědělství stále zmiňováno jako cíl. Současně má Dánsko jedny z největších farem v Evropské unii. V roce 2020 hospodařila dánská farma v průměru na 190 ha půdy. V posledních letech díky liberalizaci trhu dramaticky narostl podíl propachtované půdy. Zatímco v roce 1965 byl podíl propachtované půdy menší než 10 %, v roce 2020 to bylo již přibližně 40 %. Podíl farem, které využívají pronajatou půdu, se ve stejném období (1965–2020) zvýšil z necelých 15 % na přibližně 50 %. Průměrná farma z celkových 190 ha obhospodařuje zhruba 70 ha v pachtu.
Hlavním právním předpisem upravujícím nabývání zemědělské půdy je zákon o zemědělství (Agricultural Act). Dříve přísný systém byl v posledních letech zásadně uvolněn. Byl zrušen horní limit pro množství vlastněné půdy, není vyžadována zemědělská kvalifikace (vzdělání), ani povinnost, aby majitel na půdě sám hospodařil. Rovněž byla zrušena podmínka trvalého pobytu vlastníka na zemědělské nemovitosti.
Příčinou liberalizace byla finanční krize v letech 2007 - 2008, která se projevila prudkým poklesem cen půdy, což mnoha zemědělcům prodražilo úvěry a vedlo k zadlužení tohoto sektoru. Cílem liberalizace bylo přilákat „čerstvý kapitál“. Liberalizace dánského zákona o zemědělství v letech 2010 a 2015 vedla k hluboké strukturální proměně agrárního sektoru, jak popisuje např. studie vědců z Aarhuské univerzity.
Odstranění dřívějších kvalifikačních požadavků a limitů na maximální rozlohu vlastněných pozemků umožnilo vstup nezemědělského kapitálu a právnických osob. Výsledkem byl výrazný růst cen pozemků. Tento proces vedl k zániku řady rodinných farem a současně ke koncentraci vlastnictví do rukou velkých kapitálových společnosti, často s neprůhlednou vlastnickou strukturou. Tento vývoj sice přispěl k finanční stabilizaci sektoru, zároveň však velmi ztížil vstup nových a mladých zemědělců na trh a vedl k nárůstu podílu pachtovních vztahů na úkor přímého vlastnictví.
Paradoxně však právě tento proces usnadnil zavedení nových environmentálních regulací. V rámci ochrany vod a klimatu stát masivně dotuje (a v některých zónách de facto vynucuje) přeměnu zemědělské půdy na mokřady a lesy. Cílem je do roku 2030 přeměnit až 10 % rozlohy státu. Zavedl také první uhlíkovou daň (CO2) na zemědělství na světě. Majitelé půdy nyní musí počítat s vysokými náklady na emise z hospodářských zvířat a hnojiv.